Rané jarní slunce se pomalu chystá zapadnout za obzor a skrz kmeny stromů prosvítají jeho paprsky a bodají do očí. Bráním se mu svraštěným obočím. Když bylo slunce vysoko nad horizontem dalo se postřehnout, že už začíná hřát. Teď však už ztratilo sílu. A do mých prstů…

Bdím. Otáčím se na druhý bok. Skrz zavřená víčka mi pronikne světlo. Je den. Brzké ráno. Skoro letní. Filtr očních víček stále víc slábne a já se probouzím. Otáčím se na druhý bok. Abych viděl Tebe. Spíš. A jako každé ráno i dnes mě pohled na Tvůj spící obličej bere…

...drápky, drápky, drápky...jsou moc osvobozující, otevírají takové těžké železné dvířka do strašně neutěšené, neuspořádané a zpustošené krajiny, nebo spíše zahrady, která má svůj vymezený prostor a tak víš, že když do ní vstoupíš, tak musíš zase najít cestu zpět..…

"Jsi moc hodný, že je tam vezmeš" říká Klára "v tom brajglu se vůbec nedokážu soustředit...a do šesti jsem slíbila, že jim to pošlu". David se usměje tím milým všeobjímajícím úsměvem, a pomáhá pošťuchujícím se klukům obouvat si boty. "Třeba tam budou nějaké pěkné…