Rozkaz zněl jasně: "Dojdi pro brášku do školy a zaveď ho na zápis do hudebky!" A ačkoliv jsem měl asi tisíc lepších způsobů jak strávit týden dovolené v rodném městečku, byl jsem vlastně i trochu rád, že doma nějak pomůžu. Koneckonců, za okny byl krásný, slunečný den, který si přímo říkal o pěknou procházku.
Vyrazil jsem tedy s notným předstihem, abych byl na místě včas - v tak malém městečku bylo dost pravděpodobné, že se cestou potkám s někým známým a zdržím se na kus řeči nebo třeba i nějaké to rychlé pivo. Při chůzi známými zákoutími se mě zmocňovala stále silnější nostalgie a vzpomínky z dětství, které byly uložené někde hluboko pod nánosem mentálního haraburdí z všedních dní, se začaly drát na povrch. Ale navzdory mému očekávání se však po cestě nevynořil a ke škole jsem tak dorazil s celkem slušnou časovou rezervou.
Uvnitř to vypadalo jinak, než jsem si pamatoval, ale stále jsem se dokázal celkem bez problémů zorientovat. Prošel jsem vstupní halou lemovanou vysokými osobními skříňkami, minul vrátnici na jejím konci a usadil se na jedné z laviček na prostorné chodbě vedoucí příčně za vrátnicí, spojující vstupní halu a obě křídla budovy. Do konce hodiny zbývalo ještě poměrně dost času, tak jsem ve snaze si to čekání trochu ukrátit vytáhl z kapsy telefon. Sotva jsem však stihl odemknout display, mou pozornost zaujalo tlumené klapání podpatků vycházející odkudsi napravo ode mě, rozléhající se po ztichlých chodbách a postupně sílící, jak se jejich majitelka přibližovala stále více k místu, kde jsem seděl. Začala ve mně růst zvědavost - vzhledem k podpatkům to byl pravděpodobně někdo z učitelského sboru. Přemítal jsem, kdo vše mne tehdy učil, ale než jsem se stihl pořádně rozpomenout, ona osoba vyšla zpoza rohu necelých deset metrů ode mě. Nikdy jsem nebyl příliš dobrý v pamatování si obličejů, ale tentokrát jsem věděl hned.
Byla to naše bývalá angličtinářka a čirou náhodou snad moje nejoblíbenější učitelka z celého gymplu. Na nižším stupni nás učila celé čtyři roky a vzhledem k tomu, že mi angličtina vždycky šla skvěle, měla mě ráda - a já ji. Respektive, to je celkem slabé slovo - v podstatě jsem do ní byl platonicky zamilovaný a nejedna moje náctiletá fantazie patřila právě jí. Mohlo jí být tehdy snad kolem třiceti a její obličej byl bezesporu andělský. Mívala modré, veselé oči, skoro pořád se usmívala, a vzhled anděla z nebes dotvářely její husté, lehce zvlněné plavé vlasy spadající jí až k lopatkám, které často nosila svázané do copu. Z kluků ji měli rádi snad všichni ve třídě, a aby také ne - s některými měla neskutečnou trpělivost.
A nyní stála přede mnou, jen o nějakých patnáct let starší, ale stále stejně nádherná, ne-li ještě víc. V obličeji jí už byly znát nějaké ty vrásky navíc, ale jinak se toho na ní mnoho nezměnilo. Růžovou blůzu tentokrát nahradila bílá, ale těsnou černou sukni a pod ní silonky očividně nosila stále jako dřív. Snad jen postavu měla o něco zaoblenější, možná už po nějakých těch dětech, ale jak jí to slušelo! Jelikož jsem měl několikadenní strniště, nebylo těžké odhalit, že nejsem zdejším studentem, a tak se u mne zastavila.
Svým něžným, příjemným hlasem mě pozdravila a zeptala se, zda může nějak pomoci. Nedočkavě jsem se jí představil a pozoroval při tom, jak se mění výraz v jejím obličeji - na malou chvilku zkrabatila obočí jak se probírala vzpomínkami, ale pak se jí úsměv rozzářil ještě o mnoho víc. "No je to možné? Pablo? Na mou duši, nepoznala bych tě po těch letech... " Najednou jakoby úplně zapomněla kam měla namířeno a začala se vyptávat na všechno možné - kam jsem šel na vysokou, jak se mi daří, co máma a táta, poreferovala mi o tom jak jde angličtina bráchovi a nakonec jsme po krátkém, ale příjemném rozhovoru dospěli zpátky k otázce, kde jsem se tu vzal. Pověděl jsem jí tedy o mém úkolu, a když se dozvěděla, že mám ještě nějakou čtvrthodinku volna, pozvala mě na kafe do svého kabinetu. Takové nabídce prostě nešlo říct ne, a tak jsem spojil příjemné s užitečným a o krátkou chvíli a pár schodů později jsme již seděli u stolu v místnosti, ve které jsem byl za celý svůj život vůbec poprvé.
Místnosti to byla poměrně úzká a chvíli jsem si připadal, jako bych se ocitnul zpátky na koleji. Po mé levé ruce byl věšák na kabáty, botník, zrcadlo, umývadlo a malá lednička, po pravé pak postarší pohovka a vedle ní malý stoleček. Za tím vším se po obou stranách místnosti oproti sobě tyčily dvě vysoké knihovny plné anglické literatury, a celé místnosti pak dominovalo její čelo s velkým oknem přes celou stěnu, pod nímž stál veliký psací stůl s počítačem a stohy papírů. Paní učitelka mi pokynula, ať se posadím na pohovce, odložila knihu, jenž celou dobu nesla v podpaží, a postavila vodu na kafe. Když se otočila zpět ke mně, nemohl jsem si nevšimnout, že má blůzku porozepnutou trošku víc, než předtím. Opřela se ležérně o knihovnu a chvíli jsme pokračovali v konverzaci o našich zážitcích v Anglii, a když pak konvice klapla na znamení vařící vody, zalila kávu, oba šálky donesla na stoleček k pohovce a posadila se vedle mě.
Jak přitom prošla kolem mne, ucítil jsem naplno závan jejího parfému, ten stejný, jako měla už tehdy, když jsem jí jako malý kluk tajně koukal při hodiných na prsa a představoval si, jak asi pod tou blůzkou vypadají. A teď jsem je měl přímo vedle sebe, malinko ven vykukující rozeplou škvírkou. Ucítil jsem příjemné pnutí dole v trenkách, které rychle sílilo a začínalo být opovážlivě přes moje lehké kraťasy vidět. Když jsem v nervózním pokusu zkontrolovat situaci sklouzl letmým pohledem do svého klína, všimla si toho a nenápadně se tam podívala také, ale nenechala na sobě nic znát. Natáhla se pro hrnek s horkou kávou a usrkla z něj, hned jej však zase odtrhla od úst a několik kapek přitom spadlo na její bílou blůzku. Stáhl jsem obličej v soucitné grimase, ale ona byla stále klidná - pousmála se pohlédla na mě: "Zatraceně, takhle do další hodiny nemůžu. Budu si to muset převlíct... " A pak si zcela bez okolků rozepla i zbývající knoflíčky, sundala blůzku a seděla přede mnou jen v podprsence. Sjel jsem ji překvapeným pohledem, zatímco ona pokračovala: "Tehdy v hodinách se ti líbily, co?" Zamířila pohledem na svou hruď a poté jej zase upřela na mě. "Nemysli si, že jsem si toho nevšimla", znovu se usmála, "ale vlastně mi to i trochu lichotilo". Vyprsila se směrem ke mě: "Tak jak se ti líbí teď?"
V tu chvíli jsem těžko hledal jakákoliv slova a zuřivá erekce dole v kalhotách tomu ani trochu nepomáhala, a tak jsem ze sebe dokázal vytlačit jen obdivné "Moc... ". Zadívala se na mne, sáhla si rukou za záda a její bílá podprsenka byla v mžiku ta tam. Její nádherná, velká ňadra se přede mnou houpala v celé své kráse, bradavky lehce v pozoru. Vzala mi ruku a položila ji na pravé ňadro. "A co teď?", skoro zašeptala. Začal jsem si s ním něžně pohrávat a hned přidal i druhou ruku... Byl to božský pocit. Naklonila se pomalu ke mně a naše rty se setkaly prvním, "seznamovacím" polibku. V rozkroku jsem ucítil její ruku, jak poslepu přes kalhoty zkoumá velikost mého trápení a pak zajíždí dolů, až pod trenýrky. Ucítil jsem sevření její ruky na holé kůži mého naběhlého penisu a tělem mi proběhla vlna vzrušení. Chvíli jsem ji nechal, ať si s ním hraje, a věnoval se vášnivým polibkům, pak jsem se odtrhl od jejích úst, líbal ji na ucho, na krk, a nakonec ji povalil na postel. Nedočkavě si začala stahovat sukni a já kvapně následoval jejímu příkladu. Nebyl čas ztrácet čas.
Najednou přede mnou ležela celá nahá, tak jak ji pánbůh stvořil, a já se nemohl nabažit pohledu na jeji roztoužené, nahé tělo. Roztáhla nohy a já do ní dychtivě vnikl. Byla krásně vlhká, zajel jsem do ní jako po másle a ona při tom tlumeně vyjekla, ale uvědomila si, kde jsme, a dala si ruku přes pusu, aby nikdo nic neslyšel. Moje boky mezitím zrychlovaly ve snaze dát jí co nejvíc důvodů, aby tam tu ruku držela sakra pevně, a podle jejího tlumeného vzdychání se mi to nejspíš docela dobře dařilo. Po chvíli jsem zpomalil, odtrhl jí ruku od úst, políbil ji, objal ji co nejtěsněji a začal opět zrychlovat. Slyšel jsem, jak mi funí do ucha tiché "ano, mmmm, ano, ach, ještě, ještě", a to mě vzrušovalo ještě mnohem víc, zároveň jsem se ale snažil zůstat trochu při smyslech, aby z toho přece jen ještě nevznikl nějaký malér.
Cítil jsem, jak s narůstajícím vzrušením sílí i sevření jejích rukou a stehen a naplno jsem si užíval tu maximální tělesnou blízkost. Najednou její sevření povolilo. Zastavila mne a naznačila, že si mám lehnout. S radostí jsem tak učinil a ona na mne nasedla svou nenasytnou kundičkou. Její prsa se mi houpala přímo nad hlavou a já nemohl odolat představě, že si s nimi hraju jazykem.. Její bradavky byly v úplně pozoru a její pánevní pohyby mě přiváděly na hranici extáze. Oběma rukama jsem tiskl její krásný zadeček, kopírujíc pohyby její spanilé jízdy, a pomalu jsem cítil, že to už dlouho nevydržím. Ještě více se předklonila a její velká ňadra byla najednou všude kolem mě. Byl jsem jako v sedmém nebi, ale čím víc jsem chtěl, aby ten okamžik nikdy neskončil, tim víc se jeho konec blížil. Nakonec jsem to už nevydržel, celým tělem mi projel elektrizující výboj a já do ní se všemi svaly napjatými v orgasmickém náporu vypumpoval celou svou dávku životadárné šťávy. A to byla přesně ta třešinka na dortu, co chyběla do konce jí. "Aaaaach, ANOOO", potichu mi vyjekla do ucha a sevřela mne při posledním, mocném přírazu.
Když naše orgasmy odezněly, ještě trošku se na mně zavrtěla a pak vstala. Jako na povel zadrnčel zvonek. Trhli jsme sebou a začali se horečně oblékat. Duchaplně jsem se natáhl ke dveřím a otočil klíčkem, za což mě odměnila nervózním úsměvem. V mžiku jsme byli opět v plné polní, já v pozoru u dveří s rukou na klíči, ona si ještě narychlo upravovala vlasy a kontrolovala detaily. Nakonec na mě kývla, že je vše v pořádku. Otočil jsem klíčem a vystoupil do chodby, kterou už se šířil dusot žáků vyběhnuvších ze tříd. Usmála se na mě. "Ráda jsem tě viděla. Zastav se ještě někdy na kafe." Ohlédl jsem se směrem k mému stále plnému šálku, který za tu chvíli snad ještě ani nestihl vychladnout a zazubil jsem se: "Moc rád. Nějak se ti ozvu." Zamávala mi a pak už její andělský obličej zmizel za dveřmi kabinetu. Celý tumpachový jsem chvíli stál na místě a zpracovával události několika posledních minut, a poté jsem se konečně ztratil v přílivu studentů, abych zdárně našel brášku a dokončil svěřený úkol.
