krutosti digitálního věku

Všechno je to o komunikaci. Dneska po síti můžete oslovit kohokoli, kdekoli, jakkoli a bohužel či čímkoli. Poslat slušný pozdrav je stejně jednoduché jako trčící péro nebo prostředníček a protože chybí osobní kontakt, ani jedna ze stran se vlastně nedozví proč nedošlo na pokračování. Kdyby se aspoň ty facky daly posílat po drátech!

To když sedíte s někým tváří v tvář, máte - kromě slov - k dispozici spoustu dalších berliček - pohyby, mimiku, barvu šatů, můžete se chytit počasí, jiných zoufalců, prostředí a hlavně - až na rozené italské dračice - trvá poměrně dost dlouho, než je rozhovor u konce. A vy máte šanci ledacos napravit. Často kostrbatě, ale jde to a druhá strana na to občas slyší. Nebo fackuje - šance jsou vyrovnané.

V digitále je to ale úplně jinak. Konverzace připomíná chůzi po minovém poli. Všechny klávesy jsou smrtelné, hlavně ty kopírovací a pak především ty mazací. Stačí jeden chybný krok a šrapnel bouchne. Nastane kruté a většinou definitivní ticho. Trest bez možnosti odvolání. Obrazovka je stále stejná a nereaguje ani na úsměvy ani na omluvy. A protějšek zmizí stejně rychle jako se objevil.

Ano, je to kruté, je to rychlé, ale taková je zřejmě doba. Všechno je klip & klik. Ukaž zadek, kozy, zuby - yes or no, maybe neexistuje. Rychle projít, čeknout, naťuknout a při sebemenší obtíži šup - ban, pryč s tím!. Nabídka převyšuje poptávku, tak jaké štráfy! Život je krátký, tak co se snažit !

Ale nikdo mi nevymluví, že s tímhle přístupem bude ještě mnohem, mnohem kratší a zaručeně nudnější.