Neerotická noční tvorba

Řekl jsem si, že to stojí za pokus sem dát :)

Právě jsem se vrátil do bytu. Nedávno jsem se sem nastěhoval, týdny bych spočítal na prstech jedné ruky. Unavený z celého dne, venku noc a déšť - ideální k tomu padnout do postele. V předsíni si odkládám kabát a mířím do kuchyně, kde odkládám batoh ke zdi na zem. Ani jsem si nerozsvítil, světla pouličních lamp dopadaly až dovnitř a k tomu ta zapálená svíčka. Svíčka? Dívám se k malému kulatému stolku nedaleko okna a seděla tam. Beze slova. Karmínově rudé šaty s decentím volánkem, krátké rukávy sotva přes její ramena a čtvercový nevyzývavý dekolt, který odhaloval ještě více její bledou pokožku. Měla účes podobný mikádu, tmavé blond a lehce vlnité vlasy. Nebýt světla svíčky, neviděl bych ani její modrozelené nepřítomné oči, jelikož seděla zády k oknu.

S pohledem upřeným na ní jsem si sednul na protější stranu stolu. Několik minut jsme tiše seděli a jediné, co bylo slyšet, byly dopadající kapky a sem tam zahřmění.
Poté ke mně pomalu otočila hlavu. "Omlouvám se. Nevšimla jsem si, že jsi tu," nevinně se usmála. "V pořádku, nechtěl jsem tě vyrušovat," vřele jsem jí úsměv opětoval. "Jen jsem byla zamyšlená," pohlédla znovu k neviditelnému místu na zemi. Hlas měla jak anděl. Nevinný, vřelý, uklidňující... jemný. "Nad čím si tak dumala?" opřel jsem se neslyšně rukama o stolek. "Sama nevím," řekla nepřítomně, "je toho tolik."
Na několik vteřin znovu zavládlo ticho a já si jí jen prohlížel, než se její oči opět setkaly s mými. "A jaký si měl den?" zeptala se s nefalšovaným zájmem. "Nic, co by stálo za řeč," vlídně jsem jí odpověděl, "raději mi řekni, co máš na srdci."
Nervózně se usmála a odvrátila pohled. "Možná bys mi mohl pomoci urovnat myšlenky," řekla tiše.

Následující čas jsme strávili jejím povídáním a mými otázkami, doprovázeno dopadáním deště na okno a sotva slyšitelným zvukem větru. Mluvila o její minulosti. Jací lidé k ní byli zlí, zákeřní, jak jí využívali. Jak jí zranil člověk, kterého nadevše milovala. Ale ani to ji nezlomilo, aby neviděla to dobré v lidech a díky tomu zažila i mnoho laskavosti, pomoci, empatie... Její povídání jsem rozvíjel svými otázkami, chtěl jsem ji vyslechnout. Jednu ruku měla položenou na stolku. Tolikrát jsem se jí chtěl dotknout a pohlazením či podržením ji uklidnit nebo jí dát alespoň pocit bezpečí, zvlášť když mluvila o dětech, které jí nikdy nebyly dopřány, tolik po nich toužila. Ale nemohl jsem, nešlo to.
I během takového povídání vypadala nepopsatelně nádherně, byla okouzlující. Párkrát se na mne během rozhovoru podívala a věnovala mi hřejivý úsměv s lehce přivřenýma upřímnýma očima.
Uvnitř jsem cítil neutuchající sklíčenost z toho, že jediné, co pro ni můžu udělat, je naslouchat. Na druhou stranu bylo to přesně to, co potřebovala.

Těžko říct, zda celý rozhovor trval desítky minut nebo dokonce hodiny. Ač to byla i nepříjemná témata, bylo to milé a příjemné povídání, nebylo kam spěchat, ani by to ničemu nepomohlo.

S úlevou si oddechla, na moment utichla a s ní i celá místnost. Mírné světlo svíčky dopadalo na její bledou tvář, na které byly vidět lehce zvedlé koutky. Zadívala se hluboko do mých očí. "Děkuji ti," vydala ze sebe tiše, jak kdyby to bylo tajemství. Věnoval jsem jí usměv spojený s kývnutím a zadíval jsem se na svíčku. "Svíčka téměř dohořela, je čas jít," vydal jsem ze sebe. "Ale kam bych šla? Vždyť jsem tady doma," hlesla nevinně jako kotě. Upřeně jsem se na ni zadíval: "Je čas jít na druhý břeh, už tě tady nic nedrží."
"Oh," smutně sklopila hlavu, "takže to znamená... Proto jsem se tu teď necítila úplně jako doma?" "Ano," soucitně jsem vydechl, "Opatruj se. Sbohem."
Plamen svíčky zmizel a s ním... I Ona a já znovu seděl sám v prázdné místnosti, v prázdném bytě.