ASI PÁTÉ PŘES DEVÁTÉ

Právě jsem zjistila podle loňských galerií, že jsem minulý
rok byla tak nějak „šlankovnější“… a to není divu, protože poslední dobou mi náramně chutná. Takže tloustnu. Ne že by to bylo nějak válečné, ono mě vždycky byl pěkný kousek a já už to dávno přestala řešit. Přesto se mi ty loňské fotky líbí víc a nerada přiznávám, že cítím každé to kilo jako zátěž na mé nebohé
klouby. Což se po překročení jisté věkové hranice stává.

Píše se tady častokrát o BACULKÁCH a BOUBELKÁCH, méně už se zmiňují TLUSŤOŠKY apod., všelijak se tento problém omlouvá, zlehčuje a okecává,
což je pochopitelné a lidské, leč poněkud nekonstruktivní. Ano, vím, že se obtloustlejší lidé obou pohlaví také někomu líbí, protože být tlustý neznamená ve většině případů být ošklivý. Ale určitě se nelíbí všem, mají kolem sebe kritiky, posměváčky a v hloubi duše jsou nespokojení, ať si to přiznají
nebo ne. Mluvím ze zkušenosti.

Ale zde jsem trochu odbočila od zamýšlené myšlenkové osy.
Samozřejmě, že se míra obtloustlosti rozlišuje, má i svá lékařsky definovaná
stadia podle BMI, ale tím se nechci zabývat. Chtěla bych zabrousit do minulosti… jestli dávné nebo nedávné, to nechť si každý rozhodne sám. Do devatenáctého století.

Souvisí to se skutečností, že až teď doháním znalost převážně českých klasiků, dříve opovrhovaných až nenáviděných, pravděpodobně
vlivem povinné školní četby. A musím říct, že mi chvíle nad jejich zaprášenými svazky způsobují veliké a radostné potěšení, ale zároveň i poznatky nahlížené
očima z jiných dob a tím i prostor k zamyšlení. Nemám teď na mysli dílo třeba Aloise Jiráska, ale pisatelů mírně lehčí kratochvilné prózy,
konkrétně J. Š. Baara a Ignáta Herrmanna, spisovatelů dříve velmi oblíbených,
ale dnes pravděpodobně pozapomenutých.

Prvně jmenovaný autor knih převážně věnovaných rodnému
Chodsku se tělesným rozměrům svých hrdinů nevěnuje a není divu. Jsou to lidé
těžce tělesně pracující, sedláci a rolníci, lidé pravděpodobně pohříchu štíhlí
a šlachovití, popř. podvyživení mladí kněží, kteří požitkům v jídle příliš
holdovat nemohli, protože jejich farnost vynášela jen tak tak na stav jen mírně
lepší než je smrt hladem.

Ani lidé světského stavu, živící se prací na svých polích,
se příliš nerozmazlovali. Co jim poskytuje jejich živnost, to pověděl sedlák
Jan Cimbura knížeti Švarcenberkovi, který ho navštívil na jeho statku: „Od svého útlého věku snídám mléko a chléb si do něj drobím – chléb černý, chutný a vonný, jako je černá a vonná země, ze které ho dobývám. V celé Putimi není
řezníka a masa nekupujeme a nejíme jindy než o svátcích, kdy i piva se napiju.
Vejce, kroupy a krupice, hrách a čočka, proso a mák, ze zeleniny mrkev,
okrouhlice a zelí, tvaroh a máslo a pak pšeničná a ječná mouka, to nás na selském stole živí. Zachce-li se lahůdky, máme čerstvou nebo sušenou švestku,
hrušku, jablko anebo křížalu, jediným kořením jest sůl a co roste v zahrádce – petržel a křen, cibule a česnek s marjánkou.“ (Asi málokdo ze současníků by si pod pojmem lahůdka představil pouhé jablko.)

A to byl Jan Cimbura na tehdejší dobu zámožný člověk. Jídelníček chudých lidí, nebo lidí žijících v méně úrodných oblastech, byl ještě podstatně
jednodušší. Rodina sedláka Václava Krále z chodského Klenčí považovala za velký svátek, když jim matka k čerstvě pečenému chlebu přinesla také čerstvě stlučené máslo a to nebylo
často, protože selka mléko, tvaroh i máslo prodávala, což představovalo nemalý
příspěvek k rodinným příjmům. Jinak přicházely na stůl většinou brambory na různý způsob a já, která brambory miluji, jsem při čtení jen polykala. J. Š.
Baar se lidovými zvyky a obyčeji, mezi něž patří i příprava obvyklých a svátečních jídel během celého roku poměrně podrobně zabývá ve své fenomenální chodské
trilogii.

Jiná situace byla ve městech, o tom zase píše druhý
z autorů, Ignát Herrmann, rodák z Hradce Králové a žijící pak celý
život v Praze. Chci se zmínit opět o jídelníčku zámožnějších lidí. Zde už byly konzumovány lahůdky tak, jak je známe v současném smyslu slova. O tom svědčí citát z knihy „Otec
Kondelík a ženich Vejvara“. Je to jednoduché a roztomile půvabné dílko,
soudobou i pozdější kritikou často odsuzované, ale moje milované. Mistr
Kondelík se vydal na nákup zásob na rodinnou oslavu Sylvestra. „Dobře pořídiv, koupil mistr Kondelík u
Vondráčka punč, soudek kaviáru, takového, co se potáhne šedivinou, když se na něj kápne citronu, přibral krabici olejových sardinek a spokojeně bral se k domovu.“ K rodinným oslavám u Kondelíků patřil ještě ementálský sýr s velkýma okama, nadívané šneky, což byla obzvláštní lahůdka a připravovaly se ve všech zámožnějších rodinách o velkých svátcích, a také
uzeniny, uzená kýta, uzený jazyk a podobně.

Protože se ale tenkrát dny všední od těch svátečních striktně odlišovaly, byl ve všední den jídelníček i ve městě zhusta jednodušší
a také zdravější. V několika knihách jsem našla zmínku o pokrmu zvaném jahelník… a protože mi vrtalo hlavou, co by to mělo být, vyzkoušela jsem jej upéct a shledala velmi dobrým. Jáhly (loupané proso) nemají nijak výraznou chuť,
ale zato vařením několikanásobně zvětší svůj objem a dokonale zaplácnou žaludek a o to právě jde. Dnes patří do buď zesměšňované, nebo naopak zbožňované zdravé
výživy, proto půlkilový pytlík stojí třicet dva korun, což mi nepřipadá jako jídlo pro chudé… ale za pokus to stálo. Chudí lidé měli i ve městech nejčastěji k jídlu jen brambory – a s tím by byl, při dnešních cenách těchto božích darů, které měla dříve celá rodina, sedlák i chudina, zásadní problém.

Vcelku se zdá, že tehdejší lidé nemuseli řešit problémy s nadváhou, protože:

– jedli pravděpodobně méně a zdravěji,

– neexistoval rozhlas, televize ani internet, takže chtěl-li někdo prožít nějakou zábavu, musel ji aktivně vyhledat a většinou za ní i pěšky dojít,

– procházky byly oblíbenou nedělní zábavou, protože takřka jedinou dostupnou pro všechny, takže jak říkala manželka mistra Kondelíka dceři Pepičce: „choď, dokud můžeš, přijde čas, kdy se dost vysedíš a nebudeš moci z domu…“.

A pokud už někdo nějakou nadváhu měl, myslím, že nebyla takového rázu jako ta dnešní, protože mistr Kondelík byl sice výšky nadprostřední (nevím, kolik to je, ale soudím, že neměřil víc než 180 cm a spíš ještě o něco méně), a i když holdoval dobrému jídlu i pivu také v míře nadprostřední, přece jeho váha nedosáhla víc než na osmdesát kilogramů a to na dnešní dobu není zas tolik. Na tehdejší zřejmě bylo. U mužů žádaný vzhledový standard lze popsat citátem z jiné Herrmannovy knihy, „Vdavky Nanynky Kulichovy“: „ Pan domácí Myslíkovský byl takto postavy zcela úměrné, žádný vypasenec, jemuž by každý uzenářský výklad mohl být zrcadlem, aniž zase kostroun hladolet“.

U žen to bylo nejspíš podobné, ale jeden zásadní rozdíl byl,
protože ženy a dívky hubené se nelíbily nikomu. A zde opět citujme, tentokrát matku Kulichovou: „není hezké, když
holka nemá na sobě kousek masa, to se na ni nikdo ani nepodívá a takovou rohatinu vyzáblou leda polituje…“. Tím ale není, myslím, řečeno, že má být mladá dívka boubelatá až tlustá. (Zde bych zmínila názor Chrysostoma Dundra z Vdavek Nanynky Kulichovy na téma vdavekchtivých žen, ač to není příliš
lichotivý názor, nicméně pochopitelný, neboť pan Dundr byl starý mládenec a dobře věděl proč. „Každá jen aby se vdala a pak hned do peřin a tam se rozprostraní jako překynuté těsto, nebo uschne jako had v trní. A pak se s nimi trap…!“ No nazdar…!) Asi i zde platí totéž co u mužů: „měla by být postavy zcela úměrné“…. ale zas aby bylo za co chytit, že… . Dívka z lepší společnosti, která potřebovala najít vhodného ženicha prostě měla být mírně a příjemně zakulacená, ale nikdy nemohla být hubená, protože to by znamenalo, že je buď nemocná, nebo že to s její
věnem asi nebude valné. Nešťastnice, které opravdu hubenost postihla, se musely poradit se svou švadlenou a podle potřeby tu i onde nechat všít nějakou vycpávku, aby skutečnost příliš nebila do očí. (Možná měla pravdu švadlířská
tovaryška Betyna, když řekla, že kdyby nebylo krejčových, běhaly by po světě pěkné
positury. Dnes asi podobný názor vyznávají plastičtí chirurgové.)

Inu, vím, že období, které od sebe dělí sto, sto padesát nebo i více let, nelze tak úplně srovnávat. Každá doba má problémy jiné a ten jeden, který je pro všechny stejný je ten, že dnes jako tenkrát máme hlad a musíme své žaludky uspokojovat. Spíš jde o to, co bychom mohli mít jako příklad.
Konzumovat to, co nám dává naše země (tím myslím českou zemi), vážit si toho a přát si, abychom to vždy měli. (I když naše země nám už dlouho nedává všechno to, co by bylo v jejích silách, ale to je zas jiný příběh.) Konzumovat toho všeho trochu míň. A nezapomínat ani na to, že nám příroda dala nejen žaludek, který chce své, ale i nohy, po kterých když se chodí, prospívá to celému tělu i duchu. A pak bychom se možná, tak jako naši dávní
předkové, netrápili tolik s nadváhou, tloušťkou či otylostí a ve spojení
s dnešní lékařskou vědou bychom měli spíš starost, abychom vůbec někdy na něco umřeli. Tohle poslední měla být legrace J.

Hezký víkend všem.